Mnoho lidí v mém okolí se mě ptalo, jak to děláme, že jsme každou chvíli někde ve skalách pod stanem (často jen s minimální přípravou a last minute rozhodnutím, kam se jede) a kde se v našich prťatech bere tolik energie na ty turistické výkony, které podávají. Ráda se s vámi podělím o náš příběh, jak se zrodila rodinka dobrodruhů a proč už toho nikdy nenecháme. Ani kdyby čert na koze jezdil!
V porovnání s ostatními rodiči v mém okolí patřím zřejmě mezi vzácné výjimky, protože to správně “dobrodružné já” se ve mně probudilo až s nástupem rodičovství. Přestože jsem většinu dětství strávila pod stanem, na kole, na turistice a mezi skauty, ta pravá euforie z přírodních krás se dostavila až v dospělosti. Nikdy jsem nemohla říct, že by mě vlastní děti nějak omezily v mých aktivitách nebo zálibách. A pokud přece něco s dětmi dělat nešlo, stačilo aktivitu pouze mírně přizpůsobit a pokračovat v ní směle dál. A za to jim patří mé velké dík, protože oni jsou už mnoho let mým hnacím motorem a motivací, proč překonávat hranice své komfortní zóny. Ta rozzářená očička po prožitém dobrodružství stojí za každé naše chvilkové nepohodlí.
Velmi se nám osvědčilo naše dávné rozhodnutí, že si nesedneme na zadek z toho, že jsme rodiče. Možná jsme do rodičovství tehdy spadli trochu mladí, ale tohle přesvědčení se nás drží doteď. Děti zkrátka přibalíme do batohu (na začátku doslova) a naučíme je trávit čas smysluplně, ukážeme jim krásný způsob, jak si vyčistit hlavu, poznat podobně založené lidi a nebudeme v nich podporovat pohodlnost. Ukážeme jim, že společné koníčky, sny a vášně pomáhají zpevňovat pouto mezi partnery. Stejně jako společné objevování nového a radost z překonání něčeho nebezpečného, nepříjemného nebo neočekávaného. A když narazíte na někoho, s kým na výletě propovídáte dlouhé hodiny, kdo nezačne panikařit při nenadálém průšvihu, kdo se s vámi podělí o poslední kapku vody nebo větrovku a s kým dokážete stejný čas i promlčet a oba jste s tím v pohodě, je to ON.
Ze svého dětství bohužel vím, že to rodiče mohou i přepísknout a naložit dětem víc, než snesou. A vypěstovat v nich tak celoživotní nechuť do pohybu. Když si vzpomenu na své dětství, kdy mě a mé dva sourozence náš ambiciózní táta tahal na třicetikilometrové túry přes hory a doly, nedovoloval strach a nutil šlapat kopce na kole a za to všechno žádná zmrzlina nebo limonáda, zůstává mi rozum stát. Možná proto jsem během vylétávání z hnízda několik let nepotřebovala zdolávat horské vrcholy nebo šlapat do pedálů. Tehdy jsem se rozhodla, že tímto způsobem to já se svými dětmi dělat nebudu.
Protože nejsem z těch, kteří by přípravě na cokoliv dali maximum, s narozením prvního dítěte přišel úplně nový svět. Na diskuzní fóra a maminkovské články mě neužije a na spoustu věcí jsem si přicházela sama. Vysedávání na dětském hřišti a stavění věží ze stále stejných kostek mě za chvilku omrzelo a já se rozhodla vyrážet za novými cíli, novými cestami a stavět věže z nových materiálů – třeba z kamenů a šišek. Kočárek jsme vyměnili za šátek a později krosnu, protáhli krok a už nás ve městě nic neudrželo. Kryštof měl velkou touhu chodit sám, do všeho šťourat klackem nebo si se mnou povídat a vůbec nevnímat, že vlastně pořád jde a kilometry naskakují. Ani jsme se nenadáli a ve čtyřech letech z něho byl nadšený plnohodnotný parťák na celodenní výpravu. V té době jsme se rozrostli ještě o malou Terezku, která první túru a první cyklovýpravu zažila už v šestinedělí. Obě děti jsou od malinka zvyklé chodit víc než ostatní děti v jejich věku a nám to přineslo obrovskou svobodu v cestování s nimi. Ale nezapomněla jsem – nikdy nebudu testovat jejich limity ve vzdálenostech a zátěži.
V otázce bezpečnosti pohybu v horách jsme měli jen dvě možnosti. Buď budeme děti stále držet za ruku, zakazovat jim kamkoliv lézt a pak trnout strachy, že se během naší chvilkové nepozornosti někde potlučou nebo zabijí, anebo jim vysvětlíme a ukážeme, jak se chovat v přírodě, jak se pohybovat na skalách a co dělat, když se ztratí. Zvolili jsme druhou možnost a dali jim důvěru, že to zvládnou. Pustili jsme se už do spousty adrenalinových kousků a i přes divokost našich malých dobrodruhů a jejich přirozenou zvědavost z toho nikdy nebylo nic víc než odřené koleno a pár vosích žihadel.
Provázení našich dětí jejich dobrodružným dětstvím je velkou školou taky pro nás rodiče. Učíme se vzájemně a je toho tolik, co ještě neumíme. Mým velkým přáním je naučit se orientovat se v terénu zcela bez výdobytků dnešní společnosti – třeba umět určit směr podle slunce a hvězd. Trochu mě v tom popohání i má obliba v survival filmech. Asi každý z nás je šťastný, když zdolá nějaký nelehký horský vrchol nebo překoná nezanedbatelnou překážku. Ale znáte ten pocit štěstí a hrdosti, když to zvládne vaše malé dítě?
Těší mě, že se u Malých dobrodruhů sešla parta stejně naladěných lidí. V tomhle nenásilném duchu a s láskou k dětem a outdooru tu tak nějak jedeme úplně všichni. 🙂
